Akce

Sportu zdar

Sportu zdar! Ke svým 40. narozeninám (nechápu co mne to napadlo) jsem si přál snowboard. No a co, jezdil jsem na skateboardu i na lyžích, tak to přeci nemůže být tak težké.Opak byl pravdou. Nadšeně jsem vyšplhal do svahu, naštěstí jsem na manželčino naléhání zvolil pouze dětský. Za vydatné pomoci nasadil snowboard, no a teď bych rád napsal a sjel kopeček, ale nebylo tomu tak. Okamžirě jsem sebou plácl na zem a pak znovu a znovu. Kolem mě svištěly 4-leté děti na lyžích a já ležel uprostřed kopečku a nedokázal vstát. Současně mi v hlavě rotovalo táhlé áááůůů. Asi po 3sjezdech a mnoha pádech mi pozadí zcela nesmiřitelně řeklo DOST, už nikdy. A to i přes to, že jsem měl oblečeny polstrované kalhoty a připadal jsem si jako v plenkách. Pozadí protestovalo nejenom v tu chvíli, ale i když jsem si sedl do auta, lehl na záda, sednul k večeři a vlastně i teď, když sedím u počítače a píši tento článek.

Vánoční večírek

Pohoštění skutečně královské Nedokážu si odpustit, ale musím pateticky podotknout ono známé: „Tak jsme zase o rok starší.“ Možná s věkem měknu a strýček Skrblík přestává být mým vzorem, i když spíš to bude tím že jsme prostě byli na řadě. Uspořádali jsme a ZAPLATILI vánoční večírek.

Nikdo tomu z počátku nevěřil (všichni už mě znají) a tak se množily telefonáty, ve kterých volající vznášeli dotaz, zda skutečně letos uděláne vánoční večírek u nás? Po obdržení kladné odpovědi chvíli lapali po dechu a pak pořád ještě lechce konsternovaným hlasem poděkovali.Po určité době už jsem toho měl dost a vyhlásil jsem, že dalších 5 volajících dostane speciální úkol.Chytili se sice jen dva, a to paní Stehlíková a pan Šťastný ml., přesto to (jak vidíte z fotek) stálo zato.

p. Navrátilová V restavraci U Jonáše nás čekalo výtečné jídlo, praskající krb a hlavně PROGRAM. Nebudu se rozepisovat o živé hudbě, byla výborná, ale hlavní byl rytíř Vojťíšek. Hned v úvodu při prvním vstupu nechal kolovat zbraně. Dle mého názoru to bylo velmi rozumné, protože jak se ukázalo, s přibývajícími hodinami někteří ztráceli koordinaci (zpočátku pohybu, posléze i řeči) . I tak jsem si ale připadal jako ve filmu Obecná škola, kde nechal kouzelník kolovat kruhy a ty už se mu nikdy nevrátily. V našem případě to byla klička na natahování pistole, ale údajně se snad nakonec našla, tak to hned zkraje nedopadlo ostudou a znehodnocením historické zbraně.

Paní Kadeřábková si zkouší nový pracovní oděv. Druhý vstup byl podstatně náročnější, a první volající dostala úkol.

Paní Burešová je menší než historická zbraň. Musela se obléct do rytířského brnění cca 30-ti kilového a učinkující na ní demonstroval pevnost rekvizity. Popravdě řečeno, vypadalo to, jako že demonstruje spíš pevnost paní Stehlíkové. Nejdříve ji nechal lehnout na zem a poskakoval po ní, až brnění skřípalo. Potom (nechápu proč si myslel že toho bude ještě někdy schopna) jí řekl ať vstane, což ona důvěřivě (nechápu jak, protože váží zhruba stejně tako to brnění) bez pomoci ostatních udělala (možná v domnění, že je konec) avšak vzápětí byla vyzkoušena její pevnost ránou mečem přes záda. Naprosto nedokážu popsat výraz děsu paní Stehlíkové, když rána dopadla a rytíř prohlásil, že to udělá znovu, ale přes břicho. Jen co dopadla druhá rána využil jejího ohromení a s větou “meč se dá použít i jako beranido“ se rozběhl od dveří kuchyně (cca 8 metrů) a nabral ji plnou silou hlavicí obouručního meče. A v tu chvíli mne napadlo: „Ta už nezavolá…“

Pan Martin Šťastný – ta přilba prostě nasadit nejde! Ve třetím vstupu pak proběhla zkouška brnění na panu Šťastném mladším spolu se soutěží, kdo rychleji oblékne svého rytíře do zbroje. Z počátku šlo všechno hladce, jen při nasazování přilby panu Šťastnému mladšímu jsme zjistili, že na rozdíl od našich předků má zmíněný zcela nekonfekční hlavu. Přilba prostě nešla nasadit, a to ani když jsme ji shora přesvědčovali pěstí.

Samozřejmě jsme slavně zvítězili a o tom, ktrerý tým byl střízlivější naprosto nesmlouvavě hovoří výsledek 5,5 minuty oproti 12.

Pan Martin Šťastný Paní Stehlíková při zkoušce odolnosti brnění. To si zaslouží obdiv.

Paintball

Paintball Ano, je to skutečně tak, ti jenž nás znají, jistě nevychází z údivu; i u nás byla firemní akce. Statisticky vzato to bylo velmi nepravděpodobné, je totiž první za 17 let naší existence (moji, pravděpodobně skotští, předkové jsou na mne jistě právem hrdí) .

Společná akce v paintballu proběhla pod názvem „Zastřel si svého šéfa“ a, i když tak úplně nechápu proč, všichni pozvaní zaměstnanci se na ni velice těšili a účastnili se v neobvykle hojném množství.

PaintballNejdřív se sice zdálo, že půjde spíš o hon na zajíce, než regulérní sportovní hru, naštěstí přijali pozvání i společníci z Poděbradské papírny, pánové Martin a Jiří Šťastní, díky kterým jsme spolu s mojí paní a dcerou postavili více než rovnocenný team.
Cha - ješitně se pochlubím nandali jsme jim to 4-1.

Ráno jsme se sešli v pronajatém prostoru v lese, obdrželi zbraně, masky a pokyny. Některým z nás ztuhnul úsměv po instrukci, kterou cestou se mají vracet mrtvoly.

PaintballPrvní čtyři hry jsme hráli na jeden zásah, poslední byla tzv. Deadmatch - do poslední kuličky s barvou.
Tady bych se chtěl ještě omluvit paní Jeníkové a panu Špačkovi - když byli totiž vypuzeni z úkrytu a za neustálých hlasitých výkřiků „au, aaaauuuu“ (co si budem namlouvat, zásah bolí) přede mnou kličkovali po lese jak králíci, považoval jsem je v zápalu boje spíš za pohyblivé terče s automatickým hlášením zásahů, než za kolegy. Na svou obhajobu bych však uvedl, že mrtvoly mají zvednout ruku a to ani jeden neudělal.

Jistě bych mohl dlouze líčit spoustu dalších příhod, například jak jsem v zápalu boje skočil do křoví, ze kterého se vzápětí vyklubalo husté ostružiní, děvčata by zase jistě barvitě líčila své modřiny, ale spíše vyzdvihnu zásluhy spolu a protihráčů.

PaintballOcenění za statečnost náleží pánům M.Šťastnému a Horákovi, kteří hráli dál, i když si průběhu akce pohmoždili kotník, avšak statečně pokračovali ve střelbě po nepříteli.
Nejproduktivnějším hráčem byla paní Jeníková, dokázala totiž v průběhu jedné hry vystřílet všechny čtyři šéfy.

Závěrem jsme akci ukončili společným obědem a z fotografií je patrné, že akce i oběd proběhly k plné spokojenosti zúčastněných.
Z toho je vidět, že na vítězství nezáleží, důležité je, aby se všichni pobavili. Ale stejně jsme jim to nandali.

PaintballP.S. Všechny nás velice mrzí neúčast paní Žemličkové (velice elegantní a distingované dámy) , chtěli jsme totiž moc vidět, jak se v maskáčích spolu s námi plazí bahnem.